V minulém díle jsem pojmenoval, jak souborové systémy oddělují disk na adresnou část a na datovou část, která obsahuje soubory.

Důležitá pointa: souborový systém je pouze vymyšlený standard, vymyšlená vrstva, jakým způsobem lze organizovat bity na libovolném uložišti. Není to nic fyzického.

Otázka za 2 bludišťáky: Je možné mít na jednom fyzickém zařízení víc souborových systémů?

Odpověď zní: Ano! Každý souborový systém musí mít v uložišti přesně vymezený rozsah. Tomuto přesně vymezenému rozsahu se říká partition a proces dělení uložiště na jednotlivé partitiony se říká partitioning.

Partitioning se do češtiny překládá jako rozdělení, partition jako oddíl — nikdo normální to tak v češtině nenazývá, místo toho uslyšíte počeštěné „pártyšna“, „rozpártyšnování“, „pártyšning“.

Jenže teď máme ten samý problém, jako v minulém díle: kam uložíte údaj o tom, kde který souborový systém začíná a kde končí?

Partition table

Odpověď je úplně stejná. Musíte si nejdřív vymyslet nějaký standard, ve kterém říkáte, jak si dané uložiště rozdělíte na jednotlivé souborové systémy – v tomto případě se tomu říká partition table.

Těchto standardů je také víc, v počítačích jsou populární tyto dva:

• MBR (Master Boot Record) = starší standard (1983)
• GPT (GUID Partition Table) = novější standard (1990)

V těchto standardech je disk rozdělen na dvě části stejně jako souborový systém: tabulka adres (= partition table) která určuje pozice kde která partitiona začíná a kde končí a posléze prostor, ve kterém lze jednotlivé partitiony umístit.

Shrnutí

• Partitioning je způsob členění jednoho fyzického zařízení na několik souborových systémů.
• Každý souborový systém musí mít na fyzickém zařízení přesně vymezený rozsah
• Adresování těchto souborových systémů se dělá skrz partition table