V předchozích kapitolách o podrutinách / funkcích jsem uvedl příklady, jak lze dělat podrutiny nebo funkce se vstupními/výstupními parametry jen s pomocí JUMP instrukce.
Je nutné ale zdůraznit, že šlo pouze o ukázkové příklady. V moderních procesorech lze stejného výsledku dosáhnout obrovským množstvím jiných způsobů.
Z tohoto důvodu existují calling conventions neboli volací konvence.
📜 Co je volací konvence?
Každá instrukční sada obsahuje víc než jednu volacích konvencí. Volací konvence je jinými slovy soubor pravidel které určují, jaké instrukce se mají používat a jakým způsobem pro:
- tvorbu funkcí: včetně vstupních parametrů a výstupu funkce, pokud ji funkce definuje
- volání funkcí: včetně předávání vstupních hodnot a vrácení výstupní hodnoty
- vstup do funkce: jakým způsobem se při volání funkce přejde z jedné podrutiny do další
- výstup z funkce: jakým způsobem se při dokončení konkrétní funkce kód vrátí do podrutiny, která funkci zavolala
⚠️ Konvence není závazná. Programy nemají povinnost konvence dodržovat u svých vlastních podrutin ale mají povinnost konvenci dodržovat pokud chtějí využívat OS API.
⚠️ Běžný software je běžně vyrobený způsobem, který tyto konvence automaticky používá.
Nejběžnější volací konvence
- x86:
fastcall,stdcall,cdecl - ARM:
Procedure Call Standard
⚠️ Přestože to pro moderní procesory není problém, běžné volací konvence umožňují žádný nebo jen jeden výstupní parametr. Toto má historické ale i logické důvody, ke kterým se vrátím v kapitolách o programování a tvorbě softwaru.
⚠️ Běžný ajťák se volacími konvencemi nezabývá (měl by však vědět, že existují). Běžný ajťák (v mém pojetí) netvoří software na úrovni podrutin a volacích konvencí.